film Perfect Days - I ženy mají své dny

Perfect Days - I ženy mají své dny Komedie Česko, 2011, 108 min Režie: Alice Nellis Hrají: Ivana Chýlková, Zuzana Bydžovská, Zuzana Kronerová, Ondřej Sokol, Vojtěch Kotek, Bohumil Klepl, Jan Vondráček, Igor Chmela, Martha Issová

Perfect Days - I ženy mají své dny recenze filmu

Současná anglo-americká dramatika se s oblibou noří do často výstředních vnitrorodinných vztahů, aby v nich drsně, mnohdy s cynickým výsměchem mapovala nejrůznější nezvyklé, bizarní, ne-li přímo úchylné touhy, ať již přiznávané nebo skrývané. Když se režisérka Alice Nellis ujala hry Perfect Days, sepsané Lizy Lochheadovou, měla již zkušenost s jejím divadelním ztvárněním. Filmovou podobu bohužel tento rozměr, a to jak ve zjemňujícím, jakoby smutnivém výkladu, tak inscenačně, ovlivnil.

Ústřední hrdinkou je tu čtyřiačtyřicetiletá Erika (Ivana Chýlková), úspěšná žena, jak dokládá přepychový byt, která vlastní vyhledávaný kadeřnický salon, dokonce se může pochlubit zábavným pořadem v televizi - ale přesto si s postupujícím věkem uvědomuje, jak navzdory úspěchům selhala v tom nejpodstatnějším - v mateřství. Rozhodne se toto nedopatření napravit, jenže v tom ji čeká spousta pomýlených očekávání.

Selžou plány s bývalým manželem, výpomoc kamaráda homosexuála nabývá tragikomických rozměrů a vše navíc komplikuje tajený poměr s mladičkým barmanem Adamem. Příběh s jemně humornou nadsázkou, ale přitom se zřetelnou typizací těží ze sexuálních starostí odkvétající ženy, z milostných pošetilostí jejího stárnoucího ex-manžela, z nedorozumění s nejbližšími, z drobných skandálků i překvapivých zvratů, přijímaných ovšem více smířeně než naštvaně, s příměsí melancholie.

Alice Nellis svou místy spíše trapnou hrdinku obklopuje početnou skrumáží různých postav, které vstupují do jejího života a různou měrou jej ovlivňují, ale navíc se samy potýkají s problémy, navzdory nicotnosti často prožívanými velice bouřlivě. Netýká se to jen věrné kamarádky (Zuzana Bydžovská) a jejích mužských protějšků (Vojta Kotek, Ondřej Sokol, Bob Klepl, Igor Chmela...), ale zejména matky (Zuzana Kronerová).

Zejména s matkou se pojí asi nejzřetelnější žánrové kolísání, od směšných vztahovačných výčitek, ať již se týkají pletených dárků nebo Eričina rozhodnutí být svobodnou matkou, až k nečekanému skonu, završenému rozprašováním popele po zesnulé. Eričin kamarád totiž bezelstně a s jakousi odzbrojující hravostí praví ještě nic nechápajícímu nemluvněti: "Koukej, jak babička lítá..." Dlužno ovšem podotknout, že podobné "popelové" výjevy nahlížené ve výrazně tragikomickém průzoru nejsou pro anglický kulturní kontext nijak zřídkavé.

Alice Nellis se na počínání svých postav a postaviček hladivě a láskyplně dívá jako na roztomilý mumraj, na dění pohlíží soucitně a chápavě, se zjevně idylizujícími tendencemi, rozhodnuta upozadit vše, co by pracně poskládaný rodinný portrétek narušovalo. Za základní chybu považuji už obsazení Ivany Chýlkové do hlavní role, této herečce totiž schází potřebné charisma k postižení takto rozložité, nejednoznačné figury, kterou zužuje do úrovně dojemné smolařky, jež si nedokáže pohlídat nejvšednější záležitosti a navíc se ocitá ve vleku bezmála konspiračních citů. Ani na okamžik jí (ani režisérce) nepřijdou na mysl obavy z tak pozdního těhotenství.

Jenže takto dojemná, na bezbrannosti vystavěná modelace se dosti míjí s předchozí Eričinou životní dráhou, svého postavení (a to včetně hmotného) zajisté nedosáhla nějakou náhodou, nýbrž cílevědomým směřováním. Tato skutečnost, jakkoli přesazená do českého prostředí, zůstává nepostižená. Chýlkové schází sdělná výmluvnost i zaujetí, s jakými podobné postavy vídáme pojednané v anglických filmech, ať již Leighových nebo Loachových. S tím zajisté souvisí i bezpříznakové obrazové ztvárnění celého příběhu, ať již se odehrává v jakémkoli prostředí, nepomáhají ani dokumentaristické vsuvky z divadelních představení (La Fabrica). Práce kameramana Matěje Cibulky tak upomíná na pastelovou televizní poetiku.

Vyšumělé figurkaření postihuje většinu herecké sestavy (Bydžovskou, Klepla, Kotka), občas zaznamenáme pokus vnést širší psychologický záběr (u Kronerové). Jako nejživotnější a herecky nejnápaditější postavu vnímám homosexuálního Eričina kamaráda, jehož bez velkého přehánění - jen v drobných, zato intenzivních náznacích gestických, v posazení a dikci hlasu - ztělesnil Ondřej Sokol.

Vlastně jen on si zasluhuje plného uznání v celém tomto filmu, který zanechává spíše rozpaky než nadšení. Vhled do paradoxně utvářených mezilidských vztahů totiž ztroskotal na mělkosti a povrchnosti, na vnější líbivosti, která bránila vpádu drsnějších a deziluzivnějších prvků. Jako kdyby režisérka pořídila novodobou variaci Pensionu pro svobodné pány...

Perfect Days - I ženy mají své dny fotogalerie