Novinky v kinech, nové filmy v kinech

5.2.2015:
Jupiter vychází
17.11.2011:
Žraloci na s(o)uši
Twilight sága: Rozbřesk - 1. část
Nechápu, jak to dokáže
Micimutr
10.11.2011:
Mistrovský plán
Ocelová pěst
Anonym
Arthur a souboj dvou světů
Lovci hlav
3.11.2011:
Vyměřený čas
Spy Kids 4D: Stroj času
Perfect Days - I ženy mají své dny
Černá venuše
27.10.2011:
Bastardi II
Dluh
Moje krásná učitelka
Tintinova dobrodružství
Lollipop Monster
Jeskyně zapomenutých snů
20.10.2011:
Tři mušketýři
Dům
Nákaza
Osamělost prvočísel
Paranormal activity 3
13.10.2011:
Johnny English se vrací
Happy, Happy
Můj otec George Voskovec
Rodina je základ státu
Nic proti ničemu
6.10.2011:
Dream House
Elitní zabijáci
Jeden den
29.9.2011:
Kamarád taky rád
Bez dechu
Alois Nebel
27.9.2011:
Turínský kůň
26.9.2011:
Zneužívaný
22.9.2011:
Colombiana
Letecké legendy
Noc žraloka 3D
Půlnoc v Paříži

film Alois Nebel


Alois Nebel

Animovaný / Drama
Česko / Německo, 2011, 87 min
Režie: Tomáš Luňák
Hudba: Petr Kružík
Hrají: Miroslav Krobot, Karel Roden, Václav Neužil ml., Tereza Voříšková, Marie Ludvíková, Leoš Noha, Alois Švehlík, Ondřej Malý, Ján Sedal, Ivan Trojan, Klára Melíšková, Simona Babčáková, Jan Vondráček, Jiří Štrébl, Miloslav Maršálek, Jan Nebeský, Lenka Zogatová, Tobiáš Jirous, Jan Holík, Marek Pospíchal, Martin Myšička, Thomas Zielinski, Karel Zima, Marek Daniel

Alois Nebel recenze filmu

Animovaný režijní debut Tomáše Luňáka v pátek 23. září navázal na své předchozí předpremiérové úspěchy: po mezinárodní premiéře na MFF v Benátkách na začátku září a uvedení na MFF v Torontu (což pro něj byly nesoutěžní akce) byl teď Českou filmovou a televizní akademií (ČFTA) nominován za Českou republiku do boje o Oscara v kategorii "nejlepší neanglicky mluvený film" 1/. O tom, jestli se film, který má v českých kinech premiéru 29. září, nakonec ocitne mezi "skutečnými" nominovanými, z nichž bude Americká akademie vybírat vítěze kategorie, zatím nemá smysl spekulovat. Výsledek se každopádně dozvíme až v únoru příštího roku. O tom, že Alois Nebel není bez šance, nesvědčí jen kvality samotného snímku, ale i fakt, že světová práva k němu zakoupila německá společnost The Match Factory v době, kdy uváděla do kin animovaný snímek Valčík s Bašírem (2008). A ceněné dílo izraelského režiséra Ariho Folmana svou oscarovou nominaci získalo.

Udělala to v době, kdy Nebel ještě nebyl hotový - na základě přesvědčivé mezinárodní prezentace projektu. Už tehdy ovšem bylo jasné, že Valčík s Bašírem a Luňákův film mají styčné body: oba se rozhodly použít techniku rotoskopie (využívající jako podklad pro animaci materiál natočený s živými herci). A oba zpracovávají bolestivé, kontroverzní téma z nedávné historie své země: v případě Folmana jde o izraelskou válečnou akci v Libanonu v roce 1982, přesněji o masakr civilistů v uprchlických táborech Sabra a Shatila. V případě Aloise Nebela jde o moderní historii Sudet, jejíž důležitou součástí je i poválečný násilný odsun Němců.

Zatímco Folman se Libanonské války coby devatenáctiletý zúčastnil a ve filmu vystupuje sám za sebe jako hrdina, který se s pomocí dávných přátel pokouší na potlačené trauma rozpomenout, Alois Nebel je navenek především příběhem "zprostředkované" paměti: titulní protagonista je ve výchozím roce vyprávění,1989, mužem spíše zralých středních let, a působí jako bezmála ideální konstrukt potřebného typu hrdiny: zažil jako malý válku a odsun Němců a sametovou revoluci prožívá jako dospělý muž bez iluzí, o které přišel během desítek let strávených v komunistické totalitě. Přestože vyprávění zasahuje jen relativně časový krátký úsek po listopadu 1989, promítají však tvůrci právě sem své vlastní generační emoce a myšlenky (debutujícímu režisérovi Tomáši Luňákovi je třicet šest, autoři comicsové předlohy jsou starší: spisovateli Jaroslavu Rudišovi je třicet devět a výtvarníkovi Jaromíru Švejdíkovi, pracujícímu pod přezdívkou Jaromír 99, je čtyřicet osm). S odstupem dvacetiletí tedy film vnímá tuto dobu optikou dnešní společenské desiluze: pokud tvůrci dávají svému hrdinovi nějakou naději do budoucna, tedy jen v soukromé sféře.

Do té je sice důsledně zasazeno celé vyprávění, stylizace vycházející z comicsové předlohy však umožňuje typizaci postav, která nepůsobí schématicky. Alois Nebel je tak příběhem jedinců, kteří se chovají v různých historických situací stejně a dovolují nám zobecňovat. Výpravčí v zapadlé jesenické železniční stanici Bílý Potok, Alois Nebel, je slušný člověk, za všech okolností se tak chová a vyčítat mu lze pouze pasivitu. Všechno nízké a zlé ve vyprávění ztělesňují výhybkách Wachek a jeho otec. Tajemný Němý, který jednoho dne překročí hranice, aby po dlouhých desetiletích pomstil svou matku, je zase mlčenlivým lidským ekvivalentem divoké horské bouře, která přináší do Bílého Potoka změnu atvoří akční finále vyprávění a pro něž je jinak charakteristické spíš introspektivní, pozvolné tempo.

Podobně jako Valčík s Bašírem, i Alois Nebel je vyprávěním o "velké" historii, která se postupně, chaoticky a bolestně vynořuje z paměti těžce traumatizovaného jedince, který navenek funguje normálně a působí klidně. Z podivné mlhy, která Aloise čas od času přepadá, se však vynořují útržky dávných událostí, které svým významem a silou destabilizují přítomný čas vyprávění i dojem reality. Alois není myslitel ani racionalista, spíš zakřiknuté, umanuté velké dítě. Čas od času jím zazmítají tiché vnitřní běsy: svět se vyprávění odehrává, se rozplizne do obrazů, které mohou být stejně tak kopií dávné vzpomínky jako koncentrovanou osobní vizí. To potom Nebel, jemuž jako jediná životní jistota zbyla uklidňující četba starých jízdních řádů, začne nadřízeným ohlašovat příjezdy neexistujících vlaků. Není vlastně divu, že se coby nepohodlný a podezřelý podivín ocitne v blázinci a dostane pak vyhazov z milované práce. Cesta do metropole Aloisi Nebelovi nepřinese společenské povznesení ani profesionální satisfakci: skončí jako bezdomovec na pražském Hlavním nádraží. Tam však poznává chápavou a noblesní toaletářku Květu, která se - po Němce Dorothe, která o malého Lojzíka pečovala po matčině smrti - stane jeho životní láskou. Domů se Nebel může vrátit s rozvážným tušením, že se mlha plodící jeho děsivé přízraky jednoho dne rozptýlí.

Navzdory rozkročení do historie je vyprávění vlastně niterným dramatem titulního hrdiny – zamlklého, osamělého, stárnoucího muže, který pod obyčejným zevnějškem skrývá pevné zásady i nánosy traumat z minulosti. Postava, kterou její tvůrci charakterizují jako „morálního šlechtice“, se v obou prožitých totalitních režimech - nacistickém i komunistickém - naučila držet hubu a krok. To ovšem Nebela nepřipravuje o schopnost myslet a cítit, zprostředkovanou ve filmu jeho vnitřními monology. I v Nebelově lakonickém vyjadřování ovšem funguje cenzura - jako by jeho myšlenky mohl zaslechnout bezectný, surový a poživačný Wachek.

„Je to příběh rána, kdy mlha postupně opadá, a my můžeme zahlédnout krajinu,“ charakterizuje svůj film režisér Tomáš Luňák. Zdůrazňuje tak roli přírody, která je filmu funguje jako další hrdina vyprávění. I když mezi příběhem postav a krajinou existuje spojnice, funguje prostředí v Alosi Nebelovi samostatně, tajemně a jaksi sebevědomě – nejen nádražím Bílý Potok, ale i pražským Hlavním nádražím totiž jako stíny procházejí v různých historických obdobích lidé, naplňující svůj kolektivní osud. Pražané jásají vstříc všem vládnoucím režimům se nijak neliší od jesenických nádražáků, kteří svědomitě posílají vlaky po určených trasách, i když třeba vezou lidi na smrt. Jízdní řády - v realitě i metaforickém, historickém smyslu - totiž píší kdesi jinde jiní, se kterými nelze navázat žádný kontakt.

Právě motivy vlaku a železnice hrají ve filmu důležitou roli: jednak jsou středoevropským fenoménem (což kdysi ukázaly i Menzelovy oscarové Ostře sledované vlaky), jednak hrály důležitou roli i v historickém dramatu Larse von Triera Evropa (1991), který byl jedním z inspiračních zdrojů režiséra. Zapadlým nádražíčkem Bílý Potok v deštivých Jeseníkách tak procházejí - po kolejích i mimo ně - „velké“ dějiny: relativně poklidné soužití české, německé a polské komunity ukončí v roce 1945 poválečný živelný odsun Němců. Ti ovšem jen následují židovské transporty, které tudy projížděly během války. Pašování zboží přes hranice po roce 1968 doplní kšeftování s ruskými okupanty. Po listopadu 1989 se i v Bílém potoce (jako všude jinde v Čechách) normalizační marasmus přetransformuje do nepěkných, divokých projevů raného kapitalismu...

Je tedy zřejmé, že Alois Nebel se prostřednictvím umělecké zkratky dotýká temných stránek domácích dějin i české povahy a nenabízí žádný líbivý koncept. Ze stejného důvodu, jako si získává pozornost na mezinárodním fóru, ovšem může znervóznit české většinové publikum. Nebel totiž nepřipomíná líbivé Lidice, ale spíš myšlenkově i formálně pozoruhodného Protektora režiséra Marka Najbrta (který v roce 2009 přivedl do kin nepříliš velkou část divácky aktivní populace - 88 tisíc diváků, kteří do pokladen přinesli 7,7 milionů korun). Také Luňákův film kritizuje historický český konformismus, snahu pochodovat s davem a starat se jen o vlastní prospěch. I když nabízí jednoznačně pozitivního hrdinu, který nikdy nezapomene nakrmit obecní toulavou kočku, nebude pro diváky snadné se s ním ztotožnit.

"Nepříjemnost" tématu jde ruku v ruce s poměrně složitým, velmi sogistikovaným způsobem vyprávění, těkajícím navíc v různých časových rovinách. Divák může zbloudit i v mlhách nesprávného očekávání. Přestože se totiž některé upoutávky a reklamy pokoušejí vzbudit dojem, že jde o divácky atraktivní animované dílo, jedná se spíš o artový projekt - podobně jako jiné animované filmy pro dospělé: Valčík s Bašírem, ale i Persepolis (2007) nebo Renesance (2006), která vznikla rovněž metodou rotoskopie. Nelze se vyhnout poznámce, že podobně jako jiné rotoskopické filmy (třeba Linklaterovy snímky Waking Life a Temný obraz), i Alois Nebel stylizovanou podobností s reálným světem diváka poněkud frustruje: nejjemnější mimika konkrétních herců totiž při dané stylizaci bere za své. Zůstává tak otázkou, zda by pomyslný průměrný český divák raději neviděl reálné herce (zvlášť když jde o tak pozoruhodné představitele, jako je Krobot nebo Karel Roden, který ve filmu ztělesnil tajemného cizince Němého). Na druhé straně je to ovšem nepochybně právě unikátní stylizace, odvozená z výtvarně působivé comicsové předlohy, která Aloise Nebela popostrčila do středu pozornosti mezinárodní veřejnosti.

1/ Z osmatřiceti snímků natočených v zohledněném období zhruba roku, se nakonec rozhodovalo mezi Aloisem Nebelem, Habermannovým mlýnem režiséra Juraje Herze, Lidicemi Petra Nikolaeva a Občanským průkazem Ondřeje Trojana. Skutečnost, že jde ve všech případech o příběhy z nedávné české historie a že tři filmy se dotýkají dějin druhé světové války, by si samozřejmě zasloužila širší komentář. Luňákův snímek nedisponuje zdaleka tak vstřícným a prostým konceptem jako všechny zmíněné tituly – divácky nepříliš úspěšný Habermannův mlýn nebo naopak velmi úspěšné Lidice. Herzův film vznikl v koprodukci s Německem a svůj výklad sudetského problému tedy logicky upravil pro tamní historický pohled, podle kterého se Češi při živelném odsunu Němců ze sudetského pohraničí chovali jako ziskuchtivá sběř. (Na film přišlo v Čechách jen 130,8 tisíc českých diváků, kteří do pokladen přinesli 13,7 milionu korun.) Lidice, které měly premiéru letos v červnu, zlákaly k počátku letošního září do kin 408,2 tisíc diváků a vydělaly 47,9 milionu: publikum ocenilo, že film naplňuje líbivou představu českého národa coby nevinné oběti dějin, psaných jinými, velkými národy.


Alois Nebel fotogalerie

Alois Nebel Alois Nebel Alois Nebel Alois Nebel Alois Nebel Alois Nebel Alois Nebel Alois Nebel Alois Nebel Alois Nebel Alois Nebel Alois Nebel Alois Nebel Alois Nebel Alois Nebel Alois Nebel Alois Nebel Alois Nebel Alois Nebel Alois Nebel Alois Nebel Alois Nebel Alois Nebel Alois Nebel Alois Nebel Alois Nebel Alois Nebel




Tour de France Práce CZ Světové poháry v lyžování a biatlonu Databáze lékařů Tenis online



Předpověď počasí | Hlídání dětí | Keramika Votice | Baby Dětský Secondhand | Rezervační systém

Další odkazy naleznete v sekci: výměna odkazů, projekt Lumal